Mountainbike.cz

Ano i ne. Měření tepové frekvence první revoluci do vytrvalostních sportů bezpochyby přineslo, náhle bylo možno přesně kvantifikovat velikost aktuálního zatížení. To, že tepová frekvence má za nasazeným zatížením určité zpoždění se sice vědělo, nepovažovalo se to ale za příliš významné, zvláště položíme-li na jednu stranu rozsah, ve kterém tepová frekvence a laktát „běhá dobře“, na druhé straně technickou náročnost přímého měření výkonu.

Jenže jak se technologie, umožňující kontinuální měření a zápis v reálných podmínkách miniaturizovaly, zjistilo se, že kupodivu právě ty „zanedbatelné okamžiky“ výrazně ovlivňují trénovanost i výsledek v závodě, i to, že jich je překvapivě hodně.

Abychom pochopili proč, musíme nejprve přijmou za svůj jeden z náhledů na tréninkový proces. Na tělo sportovce můžeme totiž nahlížet jako na „černou skříňku“, systém, jehož vnitřní procesy a zákonitosti neznáme, známe pouze informace, které mu vkládáme na „vstupu“ a stav, který dostaneme jako odpověď. Informace na vstupu mu dokážeme dát vždy dvě – určitý požadovaný výkon a a čas, po který má tento výkon držet. Sledovaným stavem na výstupu není tepová frekvence, jak by nás mohlo na první pohled napadnout, ale zlepšení výkonosti. Tepová frekvence je pouhým odrazem velmi komplexních dějů uvnitř naší černé skříňky.

Jednoduše řečeno – pouhým „šlapej tak a tak silně po takovou a takovou dobu“ říkáme tělu, co všechno má na sobě vylepšit, aby se naše výkonost pohnula žádoucím směrem. Doposud jsme mohli to „tak a tak“ popsat nejpřesněji pomocí tepovky, onoho odrazu vnitřních stavů. Popisujeme tedy „co mám dělat podle toho, co se stane až to udělám“. Komplikovanost této téměř filozofické hříčky dostatečně pochopíte, když si představíte, že se máte oholit, učesat a nebo si zavázat kravatu podle zrcadla, jehož obraz má ovšem několik vteřin zpoždění.

„To jsme tedy celou dobu podle tepáku (a tvých rad) trénovali špatně?“ zeptáte se určitě a oprávněně. Ne špatně, ale také ne dokonale. Tepová frekvence je suverénní královnou svého území – a tím je základní aerobní vytrvalost. Pokud se pohybujeme pod aerobním prahem a změny výkonu jsou nevelké, je určení zatížení podle srdeční frekvence naprosto dostačující a odpovídající zatížení reálnému. Stejně tak přesná a možná dokonce výhodnější než měření výkonu je TF v době, kdy trénujeme organismus jako „metabolický stroj“. V této době nás zajímá především udržení stability vnitřního prostředí za určitého definovaného režimu, nikoliv primárně jak rychle při tomto režimu jedeme. Této činnosti se cyklista věnuje zhruba 75% ročního tréninkového objemu a naprostou převahu má taková příprava do vypuknutí prvních závodů.

Tepovka začne selhávat ve chvíli, kdy máme metabolickou základnu vybudovanou a začínáme se zajímat o rychlost a sílu v absolutním měřítku. V tu chvíli opouštíme poklidné vody aerobní vytrvalosti a vplouváme na neklidný oceán „intenzit“.

Jak reaguje tepová frekvence na zvýšení výkonu, překonávající hodnotu aerobního prahu, si můžete prohlédnout na obrázku. Budeme uvažovat pouze nejjednodušší případ, kdy zvýšení výkonu je skokové a jeho velikost není příliš vysoká. Z obrázku vidíte, že v takovém případě dělí průběh srdeční frekvence graf na tři části.

První fázi jsem si dovolil nazvat jako čas suprakritický. V této periodě je fyzikální výkon produkovaný závodníkem podstatně vyšší, než by odpovídalo tepové frekvenci (a laktátu) za stabilizovaného stavu. Závodník jede „víc než na co má“, informace pro tělo je „vidíš, že to jde i rychleji“ a trénuje se podle zvoleného převodu a z něj plynoucí kadence šlapání rychlost nebo síla.

Druhá fáze tvoří spolu s první takzvaný kritický čas. V této periodě laktát a tepová frekvence odpovídají produkovanému fyzikálnímu výkonu. Závodník jede „na co má“, informace pro tělo je „vidíš jak dlouho to jde“ a trénuje se podle převodu silová nebo rychlostní vytrvalost.

Třetí fázi můžeme říkat postkritická. Po uplynutí kritického času dojde totiž k překročení limitu určitého, pro daný režim práce klíčového systému a produkovaný výkon začne klesat. Obvykle v této době začne růst i tepová frekvence, protože se organismus snaží onen klíčový systém vyvětrat. Závodník kontrolující svůj výkon podle displeje sportttestru proto silový výkon ještě sníží. Tím pádem jede „méně, než na co má“ a informace pro tělo je „na této tepovce a laktátu bys mělo jet pomaleji...“. Mimo to, že tak tělo učíme zpomalit vede práce v tomto režimu i k „opotřebení“ neúměrnému získaným výsledkům.

A jak to vypadá nad anaerobním prahem? Tam je situace jednodušší – suprakritický a kritický čas jedno jsou a po jeho vypršení výkon prudce klesá. Tepová frekvence může ještě chvíli růst, načež se buď stabilizuje na maximální hodnotě, nebo je vynucený pokles výkonu tak velký, že začne klesat. V kritické periodě závodník trénuje sílu nebo rychlost, většinou na úrovni ATP-CP systému, za kritickým časem se pouze vyčerpává.

Zatím jsme mluvili pouze o tréninku, ale jaký vliv má kontrola wattmetrem v závodě? První a nejvýznamnější je dopad suprakritického způsobu zatěžování na výsledek v závodě s hromadným startem, ať již kteréhokoliv typu. Rychlost a síla, nebo chcete li kapacita anaerobních systémů takto získaná rozhodujícím způsobem ovlivňuje takové klíčové okamžiky, jako je zachycení nástupů, úspěšnost pokusů o „odjetí“ ze skupiny, přechody v kopci a nebo spurt.

„Tempový“ výkon jde sice trénovat i podle samostatného sporttestru, překročení kritického podle něj ale poznáte jen těžko. Maximalizace setrvalého je s wattmetrem daleko snazší a má vliv jak na závod s hromadným startem, tak na časovku.

Třetím efektem je optimalizace zrychlení při závodě, zejména při časovce. Jak jste asi vytušili z předchozího textu, rychlost změny výkonu má podstatný vliv na zahlcení energetických systémů a to zase na další dlouhodobě udržitelný výkon. Pokud se tedy do časovky nebo do úniku rozjedu příliš razantně, můj další výkon může být zahlcením - „zakyselením“ - o podstatná procenta snížen. A zejména v časovce již prakticky šanci toto zakyselení vydýchat.

Jako bych vás slyšel namítat „to mi neříkej, že že tohle všechno nejde bez wattmetru!“

Jde, samozřejmě že jde. Dokonce to jde i bez sporttestru a tachometru. Nejlepší závodníci všech období se vyznačovali tím, že měli wattmetr v nohách, pulsmetr v hrudníku a dokonalý bojový počítač v hlavě. Jenže, ruku na srdce, kolik z nás se mezi ně může řadit, že? ;-)