Mountainbike.cz

Východočeská Chrudim přivítala 28.července již 11.ročník MTB maratonu Rubena Manitou Železné hory. Tradice, vysoká pořadatelská úroveň, atraktivní trať a ideální počasí přilákaly na start obou tras téměř tisícovku účastníků. 50 km variantu absolvovalo 628 závodníků, 115 km trasu pak dokončilo 282 bikerů a bikerek (včetně jednoho tandemu).

Jelikož závod spadal do seriálu Kolo pro život, jehož generálním partnerem je Česká spořitelna, dalo se očekávat, že její MTB tým se bude atakovat stupně vítězů. Což se podařilo: na krátké trati dojela do cíle jako první žena Tereza Huříková (celkově patnáctá), na dlouhé trati se stal celkovým vítězem Kristián Hynek.

Partnerství s Kolem pro život je samo o sobě zárukou jisté úrovně - na stranu druhou se nemohu při pohledu na VIP stan s vlastním kuchařem zbavit dojmu, že idea MTB se tady trochu přesouvá spíše k formuli 1...

Hned zkraje bych předeslal, že letošní Železné hory se zařadily mezi mé nejpříjemnější bikové zážitky. Prostě všechno sedlo tak jak mělo, včetně počasí či suché a rychlé trati plné krásných sjezdů i výjezdů. Ovšemže je to subjektivní, jelikož celkové hodnocení se z pohledu startujícího odvíjí především od osobního pocitu a ten byl v tomto případě fantastický. Doopravdy se mi jelo skvěle a tempo jsem stupňoval až do cíle :-) Žádná krize, žádné bloudění a ten jediný kotrmelec přes řidítka v pohodě utlumil malý smrček :-)

Teď pouze přemýšlím, která z mnoha změn za ten pocit mohla - konečně pořádný trénink v týdnu před závodem, jiný baťůžek, dvě nové samolepky na rámu, ovocná přesnídávka, absence rozjetí, méně pití či experiment s energetickým nápojem den předem? To jsem si zkušebně loknul nafasovaného Big Shocku, nebraje varování pro osoby citlivé na kofein a byť to bylo jen jedno deci, v noci jsem nemohl usnout díky neskutečnému bušení srdce. Klidový tep někde na 105, neskutečná arytmie - v posteli jsem pokorně čekal na infarkt. To vydrželo až do startu - až při závodu se vše srovnalo.

Závod v Železných horách jsem jel již v roce 2004 - viz. tehdejší report - a z trati si toho moc nevybavoval. Samozřejmě schody a pak kopce se sypaným kamením, kde se kola bořila mezi šutry a vůbec to nejelo. Přestože byla trať oproti roku 2004 trochu modifikována, charakter zůstal stejný. Krásná kopcovitá trať různých povrchů, bez extrémně dlouhých stoupání, přitom s převýšením 2800 m. Bez výrazných dominant, přesto atraktivní a jezdivá.

(Tentokrát jsem se neobával zadřeného konusu - průmyslová ložiska v nábách Novatec vše jistila, ovšem den před závodem - po důkladné očistě kola - jsem zjistil, že v něm cosi vrže. Bylo to ložisko v zadní nábě - totálně suché a zadrhávající, to nemohla být náhoda... Prostříknul jsem ho teflonovým sprejem s důvtipným názvem Mega olej a bylo po problému, předpokládám však, že jen dočasně....)

Prezentace proběhla v pohodě, byť nás notně vyděsila snad dvousethlavá fronta - ta patřila naštěstí účastníkům krátké trati. A tak jsme s kolegou Milanem nijak nepospíchali - ovšem během oblékání jsem zjistil, že do startu zbývá pouhých sedm minut a tak jsme se zařadili na konec bez jakéhokoli rozjetí, ale naštěstí i bez stresu způsobeného přehnanými ambicemi.

Start dlouhé trati se odehrával v časných 8:15 na chrudimském náměstí ve stínu monumentálního Arciděkanského chrámu. Moderátor zvyšoval předstartovní napětí popichováním závodníků ohledně sjezdu schodů - prý je sjede maximálně první padesátka, pak se to ucpe a půjde se po svých. A měl pravdu, bohužel na prvních cca 13 km se tlačilo ještě několikrát. Rovinatý začátek totiž startovní pole neroztrhal, první metry terénu navíc přinesly i pár singl úseků, kde se muselo dokonce zastavit a čekat až se cesta uvolní.

Úvodní kilometry tedy úspěšně nahradily deficit při rozjíždění a do prvních stoupání už jsem jel naplno. V prvním sjezdu to bylo horší, pustil jsem to jako borec přede mnou a snad 30 metrový úsek před zatáčkou projel nekontrolovaným smykem a už se viděl mimo trať... Naštěstí mě pláště podržely ve stopě a vše jsem zázrakem ustál. Ve stoupání na asfaltu za přehradou jsem začal předjíždět ze zhruba dvousté pozice, na 33. km mi trpělivě počítající chlapec oznámil 132. příčku no a nakonec z toho bylo 96. místo, což vzato kolem a kolem :-) není nic moc...

(Kolem 30. km mě dojel Michal Rejholec, který se měl pohybovat někde v TOP30 - prý ale měsíc neseděl na kole a tak jel výletním tempem - což je poněkud demotivující, pokud vy jedete naplno :-)

Úžasné zážitky mi přinášely úseky ve smrkových lesích. Přece jen pokud jste zvyklý na lesy borové či bukové, připadají vám tyto úseky až exoticky. Prostě jedete lesem a všude kolem vás je hnědo - celá zem je pokrytá jehličím, kmeny smrků splývají v jednolité pozadí a do toho prosvítá slunce jakoby v témže odstínu. A vy se s kolem proplétáte mezi stromy nebo se vrháte do krásných sjezdů.... Něco takového se prostě nemůže omrzet. Nebo se řítíte po louce a pak zahučíte v plné rychlosti do temného lesa na úžasný singltrack. Pořadatelé totiž spoustu lesních úseků vedly právě po jednomužných (omlouvám se za sexismus :-) stezkách, za což jim patří velký dík.

V jednom sjezdíku mě bodla vosa - naštěstí do stehna. To tři dny předtím jsem při sjezdu z Frýdštejna na Malou skálu po červený - doporučeno časopisem Velo - dostal žihadlo do rtu a vypadal jako pornohvězda po botulotoxinové injekci :-)

Naopak nejhoršími úseky pro mě byly výjezdy po cestách se sypanými kameny a někde i rozmlácenými střešními taškami. Jednou už jsem to psychicky nevydržel a slezl z kola v mírňoučkém stoupání - vůbec to nejelo, kola se bořila, konec stoupání v nedohlednu.... Naproti tomu úseky s kořeny vůbec nevadily, možná se zdolávaly lépe i díky mírně podhuštěným pneu.

Závěrečné několikakilometrové klesání a na to navazující rovinaté pasáže se jely v ďábelském tempu. To trochu narušilo - podle mě zbytečné - svedení krátkého úseku trati do koryta řeky. Přestože jsem to projel bez pádu, promočení treter jsem se neubránil. Zbývalo jen se proplést chrudimskými uličkami, vyjet podél hradeb a zdolat dřevěný můstek těsně před cílem. Pak už byl čas na pár fotek a na sprchu s teplou vodou.

Značení trati mi přišlo jako bezproblémové až ukázkové - tedy s jednou výjimkou. Tou byl úsek na cca 30. km, po výjezdu z bahnitého úseku s naházenými klacky se najelo na lesní cestu, která se po chvíli stáčela doprava. Trať však vedla přímo, značka na stromě nebyla moc vidět. Naštěstí jsem úsek projížděl zrovna v momentě, kdy se zprava vracela skupina zakufrovavších bikerů a tak si ušetřil metry, minuty a nervy :-) Zrovna tady by se hodil jeden z mnoha desítek křížků označujících nesprávné odbočky popř. mlíko přes cestu...

Pořadatelské zajištění trati bylo dostatečné, téměř na všech kříženích cest někdo stál. Pouze ke konci závodu jsem měl pocit, že pořadatelů ubylo a na některých závěrečných asfaltových odbočkách či přejezdech se pak zcela vytratili. Naštěstí nechyběly cedule předem avízující nějakou událost. Např. "přejezd silnice", "bufet 1 km", "cíl 5 km".

Bufetů byl dostatek a byly umístěny příkladně. Na prvním občerstvení byly dokonce nabízeny Carbogely od Aminostaru (nemohl jsem odolat a hned jeden vycucnul :-) Na dalších jsem pak zaregistroval výborné koláčky, kterých jsem spořádal hned několik, o lahodném melounu ani nemluvě :-) Zdravotníky jsem na trase nezaregistroval - popravdě řečeno, žádné extrémně těžké úseky na trati nebyly. Tedy vyjma toho, kde jsem šel přes řidítka :-)

No prostě jsem byl z celého závodu nadšený a ani ztracený tacháč po pádu nemohl přebít pocit ze skvělého bikového zážitku. Tentokrát to nebyly hodiny utrpení ale šest hodin extáze :-)

Autor článku: Petr Pražák - Mountainbike.cz