Krkonošská 70, neboli časovka trojic na horských kolech, patří k tradičním podnikům v mém závodním kalendáři. Letos jsem v Janských Lázních tímto podnikem symbolicky ukončoval sezónu již počtvrté, opět v lehce pozměněné sestavě družstva.
Silný oddíl Bohemie Nový Bor postavil celkem tři týmy, Pomalou rotu ve složení Jirka Rejholec, Dalibor Homolka a neznámý člen – Jirkovo kamarád, Vyhlídkový team Bohemie tvořil Leoš Bogár, Ondra Sláma a hostující kouzelný veterán Aleš Gregor. Já doplnil družstvo se zavazujícím názvem Bohemie Elite, kde hlavním tažným koněm byl zvolen Casagrande alias Armi Kubát uznávající pouze „velkou“ a třetím eliťákem se stal Adam Schneeberger.
To, že mě čeká netradiční hard-core víkend jsem začínal tušit již po nasednutí do týmového přibližovadla MB (samozřejmě Medvěd Brtník), kde už probíhaly přípravy k výměně Daliborovy vidlice, která v jedné z ostrých českolipských toček po pádu ze střechy auta přišla o patku. Výměna krku vidlice naštěstí není nic, co by nešlo provést za pomocí kladiva a hrubé síly.
Po příletu do místa konání už probíhalo vše téměř standardně, pohled na oblohu před ulehnutím do postele kolem 3. hodiny ranní sliboval optimistické vyhlídky, co se počasí týče. Ovšem drsná realita následujícího dne vrátila všechny zase zpět na zem, po týdnu pršení překvapivě pršelo i v sobotu. Na prezentaci poblíž fotbalového stadionu jsme pro jistotu vyrazili eMBéčkem, přeci jen pěší několikasetmetrová cesta hustou mlhou nikoho nelákala.
Do startu našeho Elite týmu v 9:45 minut zbývalo hodně času, díky tomu jsem si opravdu dokonale vychutnal všechny předstartovní stavy. Zvlášť v poněkud vyhecované atmosféře, kdy 3 minuty po nás vyrážel FUJI Bike-Ranch tým, se kterým jsme se na trase skutečně nechtěli potkat.
Letní svršky „krátký/krátký“ jsem doplnil o zapůjčené rukávky a nohavičky a po krátkém rozjetí a úplném promoknutí se postavil jako součást 137. trojice na start. Během několika prvních minut jsem věděl, že by to dneska mohlo jet a funkce brzdy skupiny se neujmu. Armi nasazuje zběsilé tempo a po necelé čtvrthodině míjíme 10 minut před námi startující Vyhlídkový tým. Zhruba po 50 minutách máme za sebou první kopec, ve sjezdu opět všechno skrz na skrz od mrholení a odstřikující vody. Kdo vzal návleky, neudělal chybu.
Trasa poměrně rychle ubíhala, asfaltové a šotolinové cesty byly zpestřeny pouze několika málo terénními úseky, proti předchozím ročníkům žádná změna. Zvýšenou pozornost vyžadovaly pouze sjezdy, občas brutálně rychlé. Vědom si téměř nulové nabídky jediné občerstvovací stanice na trase (pouze pití), vezl jsem power gelíky a tyčky sebou. Zhruba v polovině závodu nás předjíždí trio se startovním číslem 198, jízda v háku končí po mém defektu. Naštěstí samoopravné schopnosti protidefektové pěny uvnitř bezdušovek fungují a bez nutnosti dohušťovat pokračujeme po pár minutách dále.
Značení trasy bylo sporadické, kdo to neznal, tak měl asi velké problémy. Klasická prudká levá u Tetřevích boud byla úplně neoznačená, tam měl stát člověk.
Při výjezdu z Pece zpět k Pražským boudám utichlo i Armiho neustálé plození hlášek o „dalších psech před náma“ a „když sundáš velkou, končíš“ apod. Cílovou bránu jsme spatřili po 3:23 hod, což znamenalo 10. místo. Místo tradičních triček byly pro účastníky připraveny ručníky s logem závodu.
Opět se potvrdila známá pravda, že není možné 100 % sladit výkony třech lidí, a každý z nás si určitě tu svoji chvilku při závodě protrpěl. Jsou slyšet i názory, že trať závodu je vhodná spíš pro trekingová kola, mě osobně ale vyhovuje. Převýšení 2.205 m složené z pár dlouhých výjezdů i časovkový model odlišuje tento podnik od ostatních akcí, a různorodost závodů je podle mě důležitější než to, zda se jedná vždy o ortodoxně bajkové pojetí trasy.
Autor: Aleš Verba
Pozn. – veskrze příznivý dojem z víkendu se zvrátil do temných barev po krádeži 3 kol přímo ze zamčeného hotelu, během hodiny po závodu strávené pod sprchou a balením věcí. Kromě 2 strojů značky Fuji zmizel i můj Giant NRS Air – viz samostatný článek.
