Druhý nejdelší podnik letošního Pekla severu jsem si nemohl nechat ujít. Propozice slibovaly 69 kilometrů Šluknovským výběžkem, 1200 metrů převýšení a start v příjemných 11 hodin, navíc po několika neuspěšných pokusech je pro mě Pahorkáč stále výzvou.
Dvakrát jsem ho jel (2002 + 2003 – defekt), jednou se díval (2004 – týden po "velkém třesku", kdy krom rámu kola utrpěl i další a to tělesný hardware, nezbylo než fotit), vloni netuším a letos zvolil netradiční taktiku objet si závod bez čísla a bez stresu. Důvodem byl v poslední době i na mně nezvykle velký počet pádů během jízdy na kole – po větším "hlavanovi" při Bohemia maratonu (lehký otřes mozku 🙂 následovalo několik menších při běžných turistických vyjížďkách, poslední ve čvtrek před závodem.
Start a cíl v areálu na kopci Dymník je pro podobné akce ideální, na místo jsem dorazil kolem 9. hodiny a vzpomínky na moji poslední návštěvu tohoto místa (kdy jsem po jakémsi plesu odvážel podroušenou účastnici 🙂 přerušil démon organizující parkování. Na louce cca 2 x 3 km každému autu přesně na centimentr určil místo, kde musí zastavit. Vybavil se mi televizní dokument o letadlových lodích, kde také všechno podobně klapalo.
Startovní výstřel v 11 hodin spustil pohyb masy cyklistů z Dymníku po asfaltu dolů, vše brzdilo zaváděcí policejní vozidlo. Během pár minut bylo k vidění několik zajímavých kousků na kole, za které by určitě sklidili potlesk i účatníci současně probíhajícího GT freestyle Campu (průjezd plotem hlavou napřed a podobné triky). Lehké stoupání ve městě umožnilo předběžné srovnání závodníků, opravdu jet se začalo až po odstavení doprovodného auta a nájezdu na šotolinovou mírně klesající cestu.
Celá úvodní část mi přišla spíš rovinatá, bez výrazného delšího stoupání, a tak docházelo pouze k přesýpání lidí mezi jednotlivýmï skupinkami. Na první občerstvovačce jsem do sebe nalil iontův nápoj z kelímku a dál se snažil jet svoje tempo. Povrch stále šotolina nebo asfalt, sjezdíky v pohodě jetelné. Tanečnice s téměř 600 metry byla nejvyšším místem na trati, tradiční 150 metrový úsek, kde se kolo musí tlačit (pravděpodobně kvůli ochranářům, vyjet by to šlo…), jsem využil k útěku a odpojil se ze svojí skupiny.
Rychlý sjezdík po šotolinové cestě se známými příčnými kanálky jsem dal na jistotu, zbytek závodu pak absolvoval až na pár úseků sám. Místo průjezdu tunelem, který jsem si pamatoval z mých posledních pokusů o Pahorkáč, čekala na účastníky 3 kilometrová XC vložka těsně před cílovou páskou. Tu jsem uviděl v limitu, který jsem dal sám sobě, tzn. pod 3 hodiny (i když těsně 🙂
Celkově se jednalo o povedenou akci, značení trasy mi přišlo v pohodě (až na pár strhaných míst, ale těžko prosadit v den konání závodu zákaz vycházení "normálních" lidí :), občerstvovačky standard a organizace gut.
Pozn. po závodě následující kulturně sportovní cykloakci jsem bohužel nedal a jel se podívat do Žitavy na vrcholící X-terru O-See Challenge.
