Training na Cross-Country aneb úsvit bikingu v Čechách

Training na Cross-Country.

“Cifíx, nerozčilujte mne! Mordie, basama, ježíšmarjá, já na vás skočím!”

Právě jsme přišli do toho nejlepšího. Přijíždíme do Dejvic k “Růžku” a hele: před chodníkem, kde je opřeno několik kol, mladý, snaživý policajt se služebně rozčiluje, až se mu pusa párá. Ale kluci-kliďasi se mu vesele smějí.

Br. Knobloch v kroužku borců vážně debatuje. Stojíme v hloučku na chodníku, může-li jím být trochu té sešlapané hlíny nazváno a očekáváme P. T. funkcionáře. Aha, už jedou! Br. Pospíšil se třemi odznaky ladí tvář do oficielní přísnosti a už nám zas hraje. Inu zvyk!

Že bychom jeli? Dlouhý řetěz jezdců ve všech možných dresech, košilích a úborech dává se v chod. Startujeme klidně, rozšafně, ale přes to hned vedle mě kdosi provádí za účelem napravení se šikovnou stojku na kolejích tramvaje. Slyším za sebou táhlý vzdech – to si ten chudák policist oddych, že už jedem. Však byl z nás nervosní!

Malý kousek a už zatáčíme doprava, abychom vyšlapali pěkný kopeček. Jedu po boku br. Pospíšila, na něhož ze všech stran pokřikují jeho synovci; Bůh sám ví, kolik jich náš br. Starosta má!

A jen vyjedem nahoru, už zatáčíme kolem hezkého baráčku na udupanou pěšinku. Bim! Jen tak tak, že jsem nevletěl po hlavě na schody. S hrůzou konstatuji, že nemám ani jedné gumy v brzdách. To bude hezká jízda! Snesli jsme kola se schodů a teď to šlo ostře dolů. Konečně nasedáme, malý kousek a zase nahoru! Šmarjá panno, a to je teprv začátek! Tomuhle se také říká “závody”?

Už se vůbec ničemu nedivím! Přijeli jsme nahoru a po mezi si to hrneme k jakési osamělé barabizně. Kam dál? Počkáme!

Ze zadu jde povel “do leva”! Dobrá! Vjeli jsem mezi několik baráčků a hurá zas do vršku! Konečně kousek silnice! Svaly po dlouhé zimě zlenivělé se napínají, kolo vrže jako nový kolotoč a tachometr vesele cvaká. Řítíme se ku předu jak lvi, mezitím co za mými zády se odehrála strašná katastrofa. Někdo drésovaný s dušnickým se objímali ve škarpě, zatím co jejich kola na výstrahu ostatním trčela smutně do výše, prozpěvujíce se svými majiteli: Nepůjdu domů, nepůjdu domů, byl bych doma bit…!

Tak už jsme v Nebušicích. Několik kluků, pár hus na chodníku a jedna vyjevená žába v okně. Zase vršek, fuj! Dívám se zoufale na malé pachole, kousající do pomeranče a nebýt gentlemanem, hned bych mu kus uraf! Po mazlavé pěšince dostáváme se k lesu, kde už odpočívají naše primadony, zmizivší nám z dohledu hned po startu. Švejnar si hraje s mým tachometrem. Stočes prohlíží oblohu a Tomanec samozřejmě už zase vykládá. Dobrý kluk!

Po malém oddechu jde to na novo. Přes les a ostrý vršek dolů. Janovský, přikrčen nad řidítky, proráží křoví, zatím co já brzdím nohou, až se z podrážky kouří. Několika je to k smíchu, ale zkuste to, hasiči! Jen tak tak, že jsem si neodřel o strom ucho!

Dolů! Tohle už je k zbláznění. Leje z nás jak z konve. Štěstí, že už jsme dole. Hezoučká pěšinka zrovna svádí, aby člověk přidal. A už to jde. Kolečko jen – jen šustí. Ostrá zatáčka jedna za druhou, můstků habaděj. Člověk aby byl umělcem v tom překonávání překážek! Jen se trochu rozjedeš, abys zase zastavil.

Žuch! Co je to? Vidím sto metrů před sebou jakýsi shluk! A jejejeje! Pan Tomanec se “navez” do flašinetáře! Chuděrka stařeček drží svou kysničku v náručí, dřevěný podstaveček leží někde na dně potoka a milý náš pan Tomanec objímá stařečkovi sešmachťané střevíce. Jen malá episoda: stařeček našemu mládenci “zahrál” a zas to šlo dál.

Zase kousek silnice. Ostrý finish. Tachometr mi ukazuje 35 km a to ti na špici letí mnohem rychleji. A zase dost. Vršek! Ale jaký vršek! Celou čtvrthodinku se paťcháme s koly po boku vzhůru, mezitím co se mi Švejnar z Kladna chlubí, že je předsedou, místopředsedou, pokladníkem a zapisovatelem jejich klubu. Proboha, kolik je vás tam? Že prej dva! Hm, hezký klub!

Konečně jsme vylezli nahoru a to prý už je cíl nedaleko. Dostihl jsem Bouchala; zubí se na kole a hledá podle ručiček na hodinkách směr, kudy dál. Tomanec samozřejmě zná cestu dobře; jel napřed, objel blok domů a s druhé strany se přiharašil zase k nám zpět. Ah, že jsme odbočili! Skutečné! Dole pod námi zjevuje se řada jezdců; to ti ostatní už nás předhonili. Za nimi! A celá řada hrne se dolů, aby konečně už se dostala zase do civilisované krajiny. Maně tak rozvažuji, že musil Karel Hašler psát svoji písničku “V tom šáreckém údolí …” bez zvláštního zřetele k cyklistům.

Nu a co mám ještě poznamenat? Dojeli jsme bezvadně, opřeli kola o sebe a zapadli na “kafe”. Janovský cpe do sebe čtyři vuřty i se špagátem, Bouchal v koutku, co by panenka, pojídá asi sedmý koláč a ostatní nadávají na pekelnou trať, kterou nám naši milí páni pořadatelé letos vynalezli. A všichni se shodují v tom, že by mělo P. T. pořadatelstvo na tenhle závod pozvat cyklisty ze Zlámané Lhoty, poněvadž jedině ti umí jezdit po těch krkolomných cestičkách včetně schodů a flašinetářů…