Lehce znuděn pražským kancelářským životem zvolil jsem radikální řez a odejel do irské metropole Dublinu, kde jsem si jako aktivní cyklista a amatérský závodník nemohl nevšimnout lidí jezdících na kolech, odlišností, vybavení, cyklostezek a vůbec všeho, co s touto kratochvílí – cyklistikou souvisí.
Především mě překvapilo, že v r. 1998 začínala „Stará Dáma“ alias Tour de France prologem v ulicích Dublinu a následně se ještě na „zeleném“ ostrově odehrávalo dějství 2 etap, přičemž speciálně ta druhá se stala kořistí našeho Jánčího Svorady hájícího tehdy barvy Mapei.
Nejen tento fakt, ale jistě také příhodné klima diktované teplým Golfským proudem (v těchto prosincových dnech stále teploty kolem 10 – 15C – to by se to najíždelo:-) a veskrze rovinatý profil Dublinu přispěl k obrovské popularitě „kolečkového“ sportu. Kolo je zde v největší míře využíváno jako levný dopravní prostředek při každodenním dojíždění do zaměstnání. Nutno podotknout, že irská MHD skládající se pouze z double deckerů věčně uvězněných v dopravních zácpách + také nově ze “2” linek tramvají, je nejen dosti drahá (týdenní jízdenka stojí 18 Euro), ale brutálně nespolehlivá. Busy se řídí pouze momentální náladou šoférů a ručičkou palivoměru, opravdu buďme pyšní na pražský dochvilný systém MHD. Tato problematika by ovšem vydala na samostatnou stať.
Pro lepší demonstrativnost jsem se rozhodl rozdělit další cyklo-výplody do
3 kategorií:
- Kolo jako dopravní prostředek
- Kolo jako obživa (kategorie kurýrů, messengerů)
- Kolo jako zábava, hobby
S pravidelností přílivu a odlivu je v dublinských ulicích 2x během dne zvýšený výskyt cyklistů (ono jich je tam dost po celý den), ano jsou to commuteři, kteří zvolili dopravu po vlastní ose. Co mě upoutalo, tak jsou reflexní vesty a pásy, které tu vozí ¾ cyklistů. Nejprve jsem si myslel, že to jsou všechno stavaři či dělníci, posléze jsem se dopídil pravdy, že to jsou zdravě uvažující lidé o svém zdraví. Křilavá světlá zeleň (u nás nosí policisté během mlhavých Kryštofů) s reflexními pruhy opravdu dělá cyklisty lépe spatřitelnými, je to název i celostátní kampaně: „Cyclist make yourself visible“. Cyklisté jsou opravdu lépe viditelní, to už musí být střelec, aby vyjel za šera bez blikaček. Helmy se již takové popularitě netěší…
pozn. aut. pokud bude na reflexní vestě nápis Cannondale nebo Pearl Izumi, budu ji vozit rovněž:-).
Jízdu po centru značně ulehčují červené pásy vyhrazené pouze cyklistům (nejsou všude, ale je jich dost), také stezek skrze parky, vedle hlavních silnic, tratí jsem zaznamenal dostatek. Ač všichni nadávají na irské řidiče, v porovnání s pražskými “ego honiči” a “komplexy léčiteli” mi přijdou dosti tolerantní, často je vidět cyklista zběsile šněrující napříč silnicí z pruhu do pruhu a nikdo příliš netroubí. To by u nás moc nešlo, vlastně šlo, ale pouze jednou.
Takové množství kol si také žádá možnosti jejich ustájení, v centru města se nachází řada stojanů, ale kapacity nestačí, pro to jsou kola přivazována k čemu to jen jde, kandelábrům, lampám, plotům, ohradám apod. Jen pozor u některých lepších budov je varující cedule, že kola budou odstraněna.
Kvalita těchto kol je vesměs horší, nazval bych je takovými vylepšenými obdobami našich supermarketových strojů, lowendové Shimano řadící mechanismy typu SIS, občas Altus, ojediněle Acera. Opravdu se příliš “raket” v centru nevidí.
Monitorované značky: Raleigh, Specialized, rezavé Peugeoty, Trek aj.
Samozřejmě poslíčci s přehozenou kabelou (pozor to je změna oproti PZE, tam frčí batohy) a řetězem jsou k vidění i v Dublinu. Překvapilo mě, kolik je v jejich řadách dívek, určitě o řád více než je tomu v Praze. Ono je to možná také způsobeno faktem, že v průměru si vydělají slušných 600Euro/týdně. Stroje, na kterých se tu jezdí jsou především silničky s převahou tzv. „furtošlapů“, Dublin je opravdu pořád po rovině, proto u nás obvyklých 24 a více kombinací převodů by zde bylo zbytečným luxusem (potěšil mě borec sedlající našeho Mrázka).
Důraz je kladen na image kola, to musí vypadat co nejobyčejněji, aby co nejméně přitahovalo zraky zlodějů. Největší kurýrní firmou operující v dublinském rádiusu je Cyclone.
K této odrážce toho příliš nemám, snad jen, že se hobíci v plné páli na fajných strojích také vidí. Z Dublinu je to cca. 20km do hor jménem Wicklow (výškově třebas jako naše Lužky, jen se zdvihají přímo od moře, takže vypadají impozantně), kde by se nějaká ta intenzitka v kopcích dala spáchat. V Irsku se také pochopitelně jezdí řada závodů (ať již silnice, bajky nebo cyklokros), ale takovému boomu jako u nás se pořádání závodů netěší. Nejlepším cyklowebem se mi zdá stránka irského svazu www.irishcycling.com.
Zázemí je řekl bych horší než u nás, souvisí s tím, že v Irsku je kolo na kolo opravdu spíše nazíráno jako na dopravní prostředek. I když v pravděpodobně největším shopu Cycleways.com jsem narazil na komplet Cannondale, Specialized kolekci 05, exempláře kultovní DeRosi a Colnaga, ale vesměs mi to přišlo jako ve vypráskanějším BikeRanchi:-).
Ve zmiňovaném krámě je možné také kolo zapůjčit za „pouhých“ 20Euro/den, resp. 80/týden.
Autor: Adam Schneeberger – Mountainbike.cz
pozn. aut. na bicyklu jsem ještě v Irsku nejel, všechno jsou to postřehy vypozorované z řad pěšáků:-).
