Jubilejní 10. ročník Drásala proběhl jako mistrovství ČR v bikemaratonu. Na start se postavilo více než 1000 borců, z bikerské
špičky nechyběl téměř nikdo.
Hodina 1. až 6.
Vše začalo odpoledním telefonátem teamového kolegy Adama, který na poslední chvíli svoji letošní účast na Drásalovi zrušil
a dal přednost pekelnému minimaratonu Fofr Cup v Prysku (spíše to tedy rozhodlo jeho vozidlo Citroën ve spolupráci s kluzkou
silnicí a zákeřnými zákrutami). Z České Lípy jsme vyrazili v 18 hodin. Vidina 390 km strávených v autě na náladě moc nepřidala.
Konec prezentace dle propozic ve 22. hodin a tři totální ucpávky na dálnici tlačily plyn “Pežotparťáka” až k podlaze, Do Holešova jsme
dorazili ve 22:05. Většina pořadatelů již měla své nádobíčko sbaleno, přesto registrace proběhla hladce a rychle. Za předem zaplacené
startovné jsem obbdržel kromě startovní čísla, tričko České spořky a příslib, že další T-shirt s drásalovským motivem obdržím poštou.
V blízké restauraci jsme dali těstovinky a přesunuli se do kempu Žopy.
Hodina 7. až 12.
Nocleh v nákladovém prostoru dodávky, s výhledem otevřeným víkem na osvětlený Holešov by za normálních okolností působil určitě romanticky, usínal jsem však unaven po dlouhém přesunu s pocitem, že minimálně stejný čas jako dnes v autě strávím v sobotu na kole. A navíc to pořád vypadalo na vodu, vzpomínky na bahenní lázeň ročníku 2001 mě pronásledovaly pravděpodobně celou, jinak bezesnou noc.
Hodina 13. až 18.
Budíček v 6:00, snahu něco posnídat vystřídala potřeba něčeho se zbavit. Pět toalet se ukázalo jako spíš nedostatečný počet, fronty před nimi, alespoň dobře posloužily k výměně názorů a strašení neznalých bikerů nástrahami trati. Start na náměstí v 7:45, pekelné tempo na asfaltce směrem zpět na Žopy nepřibrzdilo ani několik smotek, v balíku doslova tělo na tělo jsem na tacháči viděl i hodnoty přes 50 km/h po rovině, adrenalin se vesele vyplavoval a tepy dávno překročily nastavené limity. Už abych byl v terénu a trochu se to roztrhalo!
Počasí se prozatím ukázalo jako ideální, jelo se nádherně. Terén rozhodně neprášil, nové pláště s hrubším vzorkem se ukázaly v blátě i na kluzkých kamenech jako dobrá volba. První občerstvovačku projížím, připomíná mi však nutnost něco do sebe dostat a tak to odnesla první prošlá Paur-tyčka. Při zdolávání vrchařské prémie míjím kolegu Kubu “Stanleyho” Staňka vytrhnuvšího šroubek ze svých Dura-Ace pedálů a imbusů nemajíc 30. místo ztrativšího. Bimbus jsem zapůjčil a pokračoval na svém průběžném asi 140. místě.
Stále se jelo ve skupině, občas za lehké přeháňky, chvílemi (přišlo mi, že vždy ve výjezdu po louce) pražilo slunce. Stálé značení trasy je perfektní, vše bylo možno si řádně vychutnat. Občerstvovačky výborné, diváci podél také. Hlídal jsem si rychlostní průměr nad 20 km s vidinou překonání svého 6 hodinového předsevzetí.
Všechny obávané výjezdy, které jsem si pamatoval z předchozích ročníků, se mi jely kupodivu poměrně dobře. Ovšem Drásal
se svou pověstí jednoho z nejtěžších bikových závodů u nás opět udeřil. Od asi 90. kilometru mi začalo peklo, totálně mi “seklo” a vidina protnutí cílové brány před 13:45 se začala vytrácet. V posledním asfaltovém výjezdu jsem byl dojet skupinou obsahující i první ženu D. Röhrichovou. Posledních 12 kilometrů se ke všemu ještě přidala totální průtrž mračen, z důvodu neprůjezdného terénu pořadatelé mírně upravili konec trasy, přibylo jí dalších 5 kilometrů na celkových “pěkných” 120. Stopky v cíli ukázaly 6:20 minut.
Hodina 19. až 24.
Polní ledová sprcha a 2 pivka (jediný stánek s přijatelnou frontou, u jídla to bylo podstatně horší a tak jsem nevyužil při prezentaci
obdržených 80 jednotek místní měny Drásal, snad je udám příští rok). Nějaké to prohozené slovo s ostatními bikery, únava ale zvítězila
a tak ke slovu opět příšla ložná plocha v Peugeotu s výhledem na cíl, spácak a pozorování nekonečného počtu stále dojíždějících borců.
Ani po doběhnutí časového limitu v 19 hodin jejich tok neustal, to jsem se však přesunul sledovat vyhlášení vítězů.
Poslednich 6 hodin
Vhledem k nejistému počasí jsme se nakonec rozhodli vyrazit po vyhlášení výsledků zpět k domovu. Biky od bahna (fronta byla i na mytí
kol) hodit do auta, dálnice, tentokrát prázdná, ubíhala v pozávodním stavu poměrně rychle. V půl druhé mě doma přivítala akorát vlastní postel. Během těch několika sekund, které zbývaly do usnutí, jsem musel konstatovat, že Drásal je prostě Drásal. 120 kilometrů náročným terénem a 3500 nastoupaných metrů nemají sice daleko k masochismu, přesto a proto patří k nejlepším závodům u nás. Při letošním putování Hostýnskými vrchy (a ve většině případů spíše až v cíli) měl člověk díky bojům o titul mistra ČR potkat téměř kompletní bikovou elitu. Jenom počet závodníků si již vyžaduje ještě větší zabezpečení v cíli, příště již doufejme budou fronty na jídlo, sprchy, WC a mytí kol menší.
