Svoji třetí účast na jednom z nejtěžších silničních maratonů – tedy opět pouze jako doprovod – jsem spojil s dovolenou. Zastávka v rakouském Söldenu cestou zpět vypadala idilicky, navíc pocit užitečnosti dodával celé akci smysl, není to jenom obyčejný výlet…
Ovšem bez dlouhých řečí, letos byli pořadatelé naprosto nekompromisní. První část proběhla v pohodě, start před pelotonem kolem 6. hodiny do již uzavřené, ale přesto průjezdné trasy připomínal předchozí dva ročníky. Průjezd sedlem Kühtai a čekačka před nájezdem do Innsbrucku. Kousek za první skupinou zde prolétl Jakub Svoboda, další členové výpravy alespoň odhodili nějaké svršky, případně vyměnili první bidon. Na poslédního se čekalo kolem 45 minut a tím naše činnost doprovodného vozu skončila.
Šanci na průjezd tratí mají pouze doprovodná vozidla profíků vepředu, ostatní již nejsou tolerována. V Inssbrucku nás policie odklonila z trasy směrem na dálnici na Brenner, narychlo vymyšlená zkratka byla na konci utnuta příliš aktivním domorodcem v uniformě a nakonec nezbývalo, než skutečně přejet do Itálie místo s pelotonem po dálnici. Časová ztráta, kterou jsme nabrali, znemožnila dojet čelo závodu, takže jsme po několika hádkách s pořadateli byli italským policistou (překvapivě vstřícným a příjemným) odstaveni na Jaufenpassu. S drobným incidentem v podobě vypuštěného předního kola našeho auta pomstychtivým pořadatelem na motorce a bidonem chrstnutým do auta jsme čekali cca 3,5 hodiny do otevření trasy závodu pro auta.
To způsobilo dvě věci – Jakubovi došla voda, po 50 km na špici závodu se musel oživovat na občerstvovačce a ztráta cca 20 minut způsobila propad (na přesto výborné) 99. místo ze 4.900 startujících. Druhou věcí byla možnost vidět neskutečné úkazy na konci startovního pole, jezdci ležící po příkopech, tlačící kolo do 30 km výjezdu na Timmelsjoch apod. jsou vážnou překážkou touhy zkusit si tuto akci na vlastní kůži přímo v sedle 🙂
| Zobrazit fotogalerii ze závodu |
