WICKLOW 200 aneb silniční putování okolím Dublinu
Wicklow není sprosté slovo, nýbrž malebné pohoří na dostřel od irské metropole, a 200 neznačí váhu nejtěžšího borce, ale vzdálenost. Je tomu opravdu tak, v neděli 12. června jsem absolvoval svou první cyklo-akci (avizuji, nešlo o závod) na “Zeleném ostrově”.
Jednoho smutného exilového večera jsem visel na webu a smutně prohlížel přetékající Kalendář závodů, které mi v IRE chybí. Každovíkendová výprava kamsi za blátem, ochotné ničení stroje a porovnávání se s konkurencí se mi stalo drogou. Nyní abstinuji. V Irsku se, jak zjištuji, MTB závody jezdí, ale určitě ne v takové hojné míře jako ve vlasti. Přeci jenom je Irů méně a těch ochotných bikovat jen zlomek.
Celkem omylem jsem zavítal na web konference VELO CITY, neboť Dublin je zvolen cykloměstem r. 2005. Je to paradox, protože koleso tu používá při denním dojíždění do zaměstnání o třetinu méně lidí než před 10-15 lety. Proto přihasili na pomoc Holanďané se svými nápady, vnosy, jak dojíždění Irům zatraktivnit a Dublin více uzpůsobit pro cyklisty. Za pozornost stojí, že současná síť cyklostezek v metropoli čítá solidních 300 km. Ale to lehce odbíhám od tématu. Zkrátka na webu konference byl odkaz na Wicklow 200.
Mé srdce zaplesalo, termín vyhovoval, 2 trasy: 100 (tu mi hrdost nedovolila) a 200 km potěšily a už jsem se sápal po své EC/MC kouzelné kartě, abych se zaprezentoval. Startovné ve výši 45 Éček je pro našince hodně, ale jiný kraj, jiný mrav. Pořadatel – místní amatérská veteránská asociace cyklistů – sliboval fajný jersey v národních barvách (zelený), při nejhorším obohatím svůj cyklistický šatník. Web nelhal a cca. 2-3 dny před startem mi sluha v mé rezidenci přináší balíček s dresem (velikost “L”, střih divný s prostorem pro “Milana” alias “beer belly”) a kartou rozměrů platební s mým číslem 1016 a čárovým kódem. Zároveň tato karta plní funkci zákaznické v největším místním – cyklo-superstóru, jak obratný to marketingový tah.
Vědom si moudra, že “cyklistika je jenom jedna”, mi bylo nadevše jasné, že téměř pětinová vzdálenost mé celkové letošní kilometráže nebude žádný výlet. Největší obavy jsem měl o jídlo, které nebylo na webu zmiňováno, přeci jenom jet 2 kila na jablka a vodu, jako to činí Jan Hruška v období své jarní přípravy, bych nezvládl. V případě deště jsem byl rozhodnut jet poloviční vzdálenost, počasí naštěstí ukázalo svou vlídnější tvář.
Sedlaje naleštěnou Moratku (pro potenc. irského sběratele) a vyzbrojen 4 tyčkami od Enervitu a prezenční kartičkou jsem se sunul ranním, ospalým městem na “start”, který byl stanoven na 7 hod. ranní a nacházel se v areálu místní RTE TV. V hlavě se mi honily zodpovědné a svazující myšlenky týkající se veleúspěšných zahr. startů českých borců prototypu Kopky, Horáka, Novotného, Fojtíka aj.
V blízkosti startu/cíle podniku se to hemžilo zelenými dresy, to jsou ty, které pořadatel rozesílal. Byly takovým rozpoznávadlem účastníků, já samozřejmě svázán smlouvou s NB Bohemií v šatech jiných:-).
Přišlo mi divné, že se všichni po skupinkách trousí na trať, tak jsem se jal dotázat, na první pohled méně zmateného pretěkára, kdy a kde je jako start a on, že žádný není, že si každý jede dle svého – proto ne závod, ale cyklojízda, putování. Bylo záhodno se jen nechat zapsat na trať kombinací čtečky čárového kódu (irská obdoba Bikebase:-) a karty ukryté v bezpečí mého dresu. To jsem školácky neučinil a vyjel.
Začínalo se za mírného ranního provozu (po pár metrech jsem nabyl dojmu, že červená znamená – cyklisto, jeď!, ale všichni motoristé byli k pestrobarevnému balíku tolerantní) po dálnici směr Bray, zkrátka na jih. Prvních cca. 50 km bylo po rovině, tak se jelo svižně. Vždy jsem se k někomu přidal, soudě dle muskulatury na nohách (vždy si tento omyl neodpustím) a kola (všichni měla krásná, kultovky typu Kuips, De Rosa, Colnago, Coppi mi během oné neděle poněkud zevšedněly). Průměr se pohyboval lehce nad sympatickou třicítkou, dával jsem si bedlivý pozor, abych se nesmotal, protože ač již “euro-občan” raději místní zdravotnictví nepokouším. Občas nás někdo dojel, předjel, nastoupil, opustil, zkrátka si každý užíval vyjížďky po svém.
Na zhruba 60tém bylo zařazeno nejpříkřejší stoupání na trase a v Irsku možná vůbec. Nasypal jsem tam nejlehčí převodáž a šněroval od kraje ke kraji. Na kopci se dostávaly PVC láhve s energet. pitím. Směšné bylo, že ač láhve disponovaly tzv. “pítkem”, byly stejně zalepené a k napití se bylo třeba zastavit a trochu to rozmontovat. Nepospíchalo se, tak to nevadilo.
Po pár rovinatých km ve společnosti zelených luk, ovcí a kamenných plůtků, alias “irského kýče” přišel na řadu první checkpoint spojený s občerstvovačkou. Vše se odehrávalo v jakési tělárně, která by byla fajn přístřeším v případě deště. Přeskákal jsem ony zmíněné kultovky (Irové mají ke spotřebnímu materiálu trochu jiný vztah), byl mi změřen mezičas a obdržel jsem papírovou recyklovatelnou tašku s banánem, pomerančem a příjemným muffinem. K dispozici byl ionťák, káva a neodmyslitelný “cuppa”, rozuměj cup of tea, pro úplné neználky místních poměrů čaj s mlékem. Zde se též trasa dělila, což jsem si přečetl až zpětně, takže i kdybych chtěl jet jenom kilo, tak bych to nenašel.
Dojel jsem jakéhosi irského strejdu s podsedlovou brašnou o velikosti brašny školní, ze které mu nebezpečně trčela hustilka, každým drncnutím jsem očekával, že ji potratí. Nepotratil, měl to asi vypočítané. Svorně jsme střídali a dojížděli další výletníky. Následovalo delší stoupání, kdy jsem skupinku lehce rozvěsil. Irové obecně neradi do kopce, já jsem si jel to své (prd) a užíval si to. Rozepnutý Bohemácký dres, brýle zapíchnuté v rozepnuté helmě, mám to z TV. Jen bych nahoře ocenil někoho s bundičkou či novinami, holt příště.
Vyměnil jsem strejdu za jiného. Jel již vloni a prý nás čeká ještě daleká cesta (moc mě nepotěšil). Má krásné oranžové Colnago, tipuje mě na Němce (že si mě spletl s Ullrichem mi lichotí, vlastně to bylo spíš kvůli AJ:-). Udržuji živou konverzaci, zajímám se, proč jede tak málo lidi mého věku a 1000 takových Honzátků, Líbalů a Rohasů. Irská omladina je líná a cyklistika je neláká, hmm škoda! Dojíždíme na 130 km, druhý a zároveň poslední checkpoint. Udivuje mě, že na bufetech je vždy houf TOI-TOI budek, Irové nejsou zvyklí močit na mezích, já hej a zvyku se nevzdávám:-). Vydatně se stravuji, měním bidony a vyrážím sám.
Neustále se ohlížím, zda někdo nejede, bychom se spojili, dojíždím 2 borce, jedeme společně, střídáme (v Irsku doprava) a polapujeme do naší skupiny odpadlíky. Profil je zvlněný, jede se mi výborně. Máme na tachografech 150 km, jsem aktivní, na vrcholcích brdků zrychluji, vyvážím se do protikopců, protahuji svým souputníkům úsměvy. Jak to tak bývá – zákon schválnosti, ve sjezdu trefuji zadním kolem “oblázek”, prorážím a defektím. Oprava mi zabere, na mě slušných, 10 minut, jen jsem se svou duopístnou Zéfalkou na hony vzdálen původním 8 atmosférám.
Mrzí mě, že jsem ztratil fajn skupinu. Nikdo nejede, posílám tam třetí Enervit tyčku a zahajuji stíhací sólo-jízdu. Postupně zjišťuji, že se původní skupinka rozpadla. Jedu kaši, pěkně si dávám, 170 km nejvyšší bod závodu – Sally Gap. Do kopce jsou všichni hodně prošití. Snažím se pravidelně točit, přede mnou na dostřel borec, nemohu jej docvaknout, je to k vzteku. Zrada, čekal jsem doleva přímo do Dublinu, trať vede dále rovně a já tuším, že bude zle.
Příliš nevnímám, mám toho plná řidítka, spíše berany. Vjíždím na hlavní, kde na mě čeká zoufalec, kterého jsem nemohl dojet. Vtipně mi říká, že mě stále za sebou viděl. Je to Ir jako poleno, zrzavý knírek, prý do 40 rugbista. Kecáme, jedeme po hodně frekventované silnici a on stále prostředkem. Říkám si pro sebe, ty vole jeď na stranu, nejede. Auto, neauto, pořád při prostřední, přerušované čáře. Auta netroubí, jen se za námi nervózně štosují. Po chvíli vidí můj zoufalý stav a jede mi do špic. Má krásného vínového celokarbonového TREKA, vypadá úplně v pohodě. Já svůj tupý pohled fixuji na jeho točící se 10ti kolo. Fouká, ale on stále 35 – holt rugbista.
S prvním kopcem mi odjíždí, soucitně se párkrát otočí, ale když vidí nulovou odezvu, rezignuje a jede si svou kaši vesele k cíli dál. Posledních 10 km nevnímám, motám se po dosti hlavních cestách a jen hlídám žlutá “W”, kterými je značená trasa.
V areálu cíle se jdu odhlásit z tratě a na místě je mi vytištěn diplom. K dispozici je jídlo (již za Eura), ale mě stejně fish & chips s tatarkou po 200 km nelákají.
Čas 7:35 a pěkně vyžitá neděle s cyklistikou.
Autor článku: Adam Schneeberger – Mountainbike.cz